Myší skrýš u mafuk

Motto: Štěstí, co je štěstí? Muška jenom zlatá!

Štěstí je muška, která – když se mračíš -
rozpustí se ti do vína
a pak už jenom připít stačí.
Štěstí je dlouhá hodina,
ve které hlava se ti točí
a sladko klesá do klína
a štěstí mrak ti plní oči.

Štěstí je mravenec, co stele
vajíčkám hnízdo v závětří.
Pak ukládá je do koudele
a péčí na ně nešetří.
Tichý smích – to je štěstí celé,
v němž dva jsou jeden (a pak tři)
a štěstí prší do postele.

Štěstí je kapka elixíru,
dva něžné kvítky v herbáři.
Usínat vedle tebe v míru.

Máš zázrak štěstí ve tváři.

Díváš se na mě, přešlapuješ
a těšíš se na večeři.
Jsi šťastná – dávno, dávno nevíš,
kdo nevítal tě u dveří.

Hračku si neseš, když se vracím,
tatam jsou stesk i únava.
Dávám ti piškot – pamatuješ,
kdo dobrůtky ti nedává?

Díváš se na mě, a mně horké
slzy se derou zpod víček.
Čumákem do dlaní mi šťoucháš:
- A kdy se vrátí páníček?

Do šera mihotají svíčky
za léta, za rána a za jiskřičky.

První rok – volným pádem do propasti,
a přece jsme si nezlámali kosti.
Druhý rok vynesl nás zdviží
tam, kde se hvězdy hvězdám blíží.
A přišly další: stále bolí
rok hádek, v nichž jsme zapomněli.
Rok, kdys jak kramář lásku prodal,
rok, který uplynul jak voda,
rok, kdys mě líbal za cokoli,
kdy jsme si jenom odpouštěli.
Poslední svíčka mihotavá -
nadarmo jí ještě šanci dávám
- za rok, co byl náš jen zpolovičky...

Vzdechem mi někdo zhasil svíčky.

Znavená na dotek,
vrásčitá kůže
bez vůně sněženek
se sotva zmůže
trochu se rozhořet.
A stopy vášně?
To už je řada let.
Úsměv tak zvláštně
na okraj rtů se jen
na chvíli zavěsí.
Je napůl polapen
- chytit ho přeju si.
Jen vždycky v doslovu,
když týden proletí,
namísto úsměvu
stigmata prokletí
na tváři vyplavou
jak leklá ryba.
Snad je to únavou,
snad je to chyba...

Jen blázen by věřil hlubinám tvých očí
a utopil se v mělkém, řídkém bahně.
Ze stěn tvé pasti víckrát nevykročí,
vždy bude otrokem té mýlky zrádné.

Tvá krása je jen přelud, co v zrcadle se míhá,
tvé něžné dlouhé prsty – hadi zmaru;
tvůj hněv krále jak levobočka stíhá
a vysmívá se původu i darům.

Jen blázen by věřil hlubinám tvých očí,
uvěřil ženě, kterou zná co zrádnou.
Já bez váhání do těch hlubin skočil
a štěstím bez sebe se propadl až na dno.

Kdybych tě nemiloval, ničím nebyl bych.
A kdybych neznal zvonivý tvůj smích,
byl bych jen stínem, co se plíží smrti vstříc,
závanem smutku jako hrana ze zvonic.
Marný jak pole, které nikdo nesklidí,
prázdný jak katedrála bez lidí,
zbytečný jako kostel bez Boha,
vzdálený všemu jako obloha.
Pustinou zůstal mrtvou bez vody,
poušť byl bych, slepé dílo náhody,
navíc jak v půli prasklý diadém,
kdybych tě, lásko, neměl v srdci svém.

Kdybych tě nemiloval, ničím nebyl bych,
v májovém vánku roztál bych jak sníh.

Před branou tajemnou
v úžasu tichém jsi stanul.
Je zahalena mhou
a lístky na břečťanu
milostný dopis čtou,
šeptají slova milá,
která snad náhodou
bažina pohltila.

Bažina nemrtvol,
lítostí, chyb a žalu.
K čemu ti perly jsou,
když se teď topíš v kalu?
Čisto je za branou,
tam na rozcestí hříchu
si správnou cestu zvol,
a navždy zatrať pýchu.

Horečka noci, která zapomíná,
že svícen vrhá krom světla i stín,
rozpálí oči, které děsí hlína,
odlehčí čelu pod nánosem vin.
To mihotavé světlo k víře svádí,
že odpustit je jen otázkou nácviku;
a v tabatěrce drobné hříchy mládí
jak nesmrtelné gagy komiků.

... proč by jeho žena nesdílela videa s vámi? Jestli máte doma psa a máte doma vysavač a váš pes je pošuk, tak možná ani nemusíte klikat... ;)

Loni jsme si pořídili kameru. A začali pořizovat filmy. Žena (já) se učila točit, muž se učil stříhat, pes zlobil a odmítal se nechat natáčet. Nevyhnutelné na sebe nenechalo dlouho čekat – muž se zaregistroval na Youtube.

Některé druhy šílenství je těžké vymýtit. Pokud jste – jako já – strávili část dětství intonací druhého hlasu Marjánky, stane se vám občas – jako mně – že se vám druhý i první hlas nečekaně vrátí, a to na střídačku v první a druhé sloce. Třeba v noci v kuchyni. Pokud jste navíc trhlí a trpíte obsedantní pozorností vůči psovi, může na vás psisko v noci v kuchyni dost vyjukaně zírat – jako na mě – zatímco si dvojhlasně prozpěvujete.

Do ptačích trylků zazní zvony,
a těžce voní hlína.
V objetí vlastních paží šeptáš – promiň,
vnitřnosti sevře zima.

Letní vzduch nehřeje tě, mrazí,
jsi otrokem své viny.
Je pozdě – jako když sníh roztaje a zmizí,
vše skryje vrstva hlíny.

Drobně vlezle mrholilo. Nikde nikdo, jen pouliční osvětlení vrhalo půl sídliště do stínu, půl do oranžového polosvitu. Mezi lavičkami se mihl stín – asi zajíc, ale Jessie ho neviděla.

V neděli jsme se s mužem pohádali. To u nás není nic zvláštního, běžné tempo je tři hádky (a následná usmíření) za hodinu, ošperkované jedním rozvodem (ústním) týdně a nepravidelnými změnami plánů v závislosti na tom, jestli spolu budeme žít, přežívat, dožijeme nebo se na místě zastřelíme. V neděli jsme se ale chytli tak, až jsem sbalila oblečení, psa, kufřík, který si u nás nechala finanční poradkyně, a doklady a klíče od auta.

Někdy se sama sebe ptám, koho jsem si to vlastně vzala. Teda jméno, příjmení, rodné číslo a velikost slipů znám, ale je to chlap, nebo ženská?

... už jsem dočista zblbla :)

Svět je jen cesta mezi poli,
kde ptačí křik zní vždycky krákoravě,
mourek si s klubkem hraje v trávě
a tebe každé došlápnutí bolí.

Svůj batoh cejchů neseš bez pomoci
a vyhýbáš se zápražím a dvorům.
Jako bys na čele měl známku moru,
jako bys byl jen zlým stvořením noci.

Lidé jsou jenom bludná světla asi
na cestě světem mezi klasy.

Arthur tvrdí, že je dospělý a navíc se označuje za dědka – navíc v komentáři u článku, kde si na stáří stěžuje Filip Rožánek, který je jen o necelý rok starší než já. Já jsem občas trochu pomalejší, vzor trpělivosti (muž, který mě a můj stav "sopka" důvěrně zná, to může potvrdit... když tedy bude lhát ;)) a vůbec, ale co je moc, to je moc a nakonec i Hekko vytáhne do ulic s alegorickými vozy.

Trhák ze sídliště! Místo: hluboká noc. Čas: plácek u jednoho butovického hřiště. Okolnosti: příliš děsivé, než aby je perex snesl!