Sedm dní
Ta da dáá, ta da... tohle přece není budík.
"Ano?"
"Paní T-, sedněte si."
"Já sedím...
Sedm dní. Někdy uběhnou jako voda, někdy se vlečou, jako by každá hodina vážila rok. Někdy tak trochu obojí.
Bolest je pro nás nepříjemná součást života, která občas udeří, s větší či menší silou. Nemám ji ráda. Zdržuje a trápí a kazí plány. Ale neděsím se jí.
Vyděsí mě, když se Martinovi podívám do tváře. Oči obrácené v sloup, ústa pootevřená...
"Miláčku? Miláčku!" Ozve se zasténání a slabé: "Ještě žiju." Mám strach, ale přesto ještě nevolám záchranku.
Je to jen bolest. Jenom bolest.
Zvláštní, jak člověka stejně vždycky překvapí věci, které očekává. Když se provdáte za muže o třináct let staršího, navíc stiženého progresivní svalovou chorobou, tak nějak čekáte, že jednou zůstanete sama vy spíš než naopak. Jen to jednou, jakkoli léta plynou, zůstává někde v nedohlednu. Jistě ne dnes; ještě je příliš brzy.
"Zřejmě jsou to jenom ta záda."
"A pane doktore, dá se s tím něco dělat?"
"V podstatě ne, jen tlumit bolesti."
"Tak my pojedeme domů. Tam budeme mít klid. Co říkáš, broučku?" Muž, utlumený opiáty, souhlasí. Na co zůstávat v nemocnici, když bych tam nemohla být s ním? Sestřičky se o něj těžko postarají líp než zkušená ošetřovatelka... pardon, manželka.
"Napíšu vám recept na něco proti bolesti a proti tomu zvracení. Sestřička vám vypíše žádanku na sanitku, chvilku si tady počkáte." Sedám si vedle lehátka na pohotovosti. Oba jsme unaveni. Martin klimbá, chvílemi si nechává podat napít. Než na nás vybude sanitka, ještě dostane jednu injekci proti bolesti.
Člověk pak lituje. Toho, co řekl. Toho, co neřekl. Toho, co udělal nebo neudělal. Zřejmě budu poslední, kdo si to všechno odpustí. Všechno, co jsem mohla udělat jinak – líp – ochotněji.
"Já jsem taky unavená a taky mě to bolí!"
"Ne tolik jako mě." Tolik asi ne. Je těžké říct, že mě bolí pohnout se, zatímco jeho nehýbat se; je těžké to říct a necítit se jako sobec. Je těžké nechovat se jako sobec, když jsem tak hrozně unavená.
"Promiň. Miluju tě."
"No jo..." zavrčí muž, zvyklý na moje záchvaty vzteku, zpravidla rychle vystřídané lítostí.
Je to, jako kdyby mi usekli část těla. Fyzicky mi chybí. Přijít domů se psem – a nikdo se neptá, jestli byla Jessie venku hodná, jestli si zaslouží odměnu, jestli má utřené tlapky a vstoupila do jídelny právem. První večer, kdy tu se mnou není máma, zapínám rádio, protože je tu takové hrozné ticho. Žádné popojíždění vozíku, nikdo nezapnul televizi, nikdo nevykecává po Skypu. Nikdo po mně nic nechce. To, co bylo výjimečným odpočinkem, zatímco manžel byl s někým jiným venku, je najednou jen depresivní prázdnota.
"Tak si nějak navrhni tu kuchyň," povídá Martin. Poslušně črtám linku o vyměřené šíři, odsekávám ledničku, sporák, dřez... místa zbývá tak akorát. Když předvádím svůj návrh, je mi už předem jasné, že z něj nic nezbude. Můj malý architekt navrhne kuchyň po svém (a samozřejmě líp).
Soustředěně posouvá jednotlivé skříňky a vybírá, co zavěsit na stěnu nad linku. Domeček bude malý, ale do posledního detailu náš.
Hrozně to bolí. Taková tupá, pulzující bolest, kterou jde na chvíli přehlušit, ale ne úplně utišit. Mám pocit, že zítřek (vlastně už dnešek) nemůžu přežít; v tu chvíli ale zvedne hlavu něco cynického ve mně a ušklíbne se: "To by bylo cool, jak z gotickýho románu." A to je známka toho, že přežiju, ať to bude sebetěžší. Nikdy jsem nezkolabovala, když jsem cítila, že by to dramaticky podpořilo moji únavu a blbou náladu. Vlastně jsem zatím zkolabovala jen ve chvíli, kdy mi vnitřní krvácení způsobilo život ohrožující anémii...
"Tady se mi líbí. Podívej ten výhled! Co myslíš?"
"Je to z kopce," vypichuju očividné. Muž se tím nenechá zviklat.
"Támhle můžeme udělat ohniště. A na jih a na západ bych chtěl terasy s výjezdem do zahrady. To by šlo udělat, ne?" Zatímco muž terraformuje, zvykám si na nádherný výhled z místa, kde jednou bude stát náš dům.
Přes den to zvládám. Mám co dělat. Ještě jsem si nezjistila tohle, nezařídila tamto, ještě musím zavolat na magistrát, na správce domu, dojít na PSSZ, na VZP, zeptat se, zavolat, mluvit s... Ale běda, jak se někde zastavím. Myšlenky se pak nedají odehnat. Ani vybrat. Najednou to přijde – bodnutí někde tam uvnitř – vzpomínka, která je příliš drahá.
Usínám. Paži mám ovinutou kolem ramen svého novomanžela a v polospánku slyším, jak šeptá: "To je moje... moje..."
Jsem nesmírně vděčná všem, kteří mi nabídli pomoc – dvojnásob těm, jejichž pomoc jsem využila, byť to byly maličkosti. A trojnásob všem těm, kterým po mně nic není, a přesto udělali víc, než museli, aby mi trochu – někde v něčem – ulehčili.
Slova útěchy nejsou. To zní možná krutě, ale ono opravdu není co říct. Jsou rány, které zahojí jen čas... hodně času.
"... a přijímám tě za manželku. Slibuju, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh."
Dává se do mě zima, ale když opakuju slova manželského slibu, poznat to není. Kostel je plný. Na smrt nemyslí nikdo.
Šest nocí, včetně té, o které jsem nevěděla, že bude poslední, jsem usnula, sotva jsem lehla. To jen teď nemůžu spát. Jako by zítřek ještě mohl něco změnit.
"Paní T-. sedněte si."
"Já sedím..."
"Paní T-, mně je to hrozně líto, ale váš manžel v noci..."