Myší skrýš u mafuk

Díváš se na mě, přešlapuješ
a těšíš se na večeři.
Jsi šťastná – dávno, dávno nevíš,
kdo nevítal tě u dveří.

Hračku si neseš, když se vracím,
tatam jsou stesk i únava.
Dávám ti piškot – pamatuješ,
kdo dobrůtky ti nedává?

Díváš se na mě, a mně horké
slzy se derou zpod víček.
Čumákem do dlaní mi šťoucháš:
- A kdy se vrátí páníček?

Do šera mihotají svíčky
za léta, za rána a za jiskřičky.

První rok – volným pádem do propasti,
a přece jsme si nezlámali kosti.
Druhý rok vynesl nás zdviží
tam, kde se hvězdy hvězdám blíží.
A přišly další: stále bolí
rok hádek, v nichž jsme zapomněli.
Rok, kdys jak kramář lásku prodal,
rok, který uplynul jak voda,
rok, kdys mě líbal za cokoli,
kdy jsme si jenom odpouštěli.
Poslední svíčka mihotavá -
nadarmo jí ještě šanci dávám
- za rok, co byl náš jen zpolovičky...

Vzdechem mi někdo zhasil svíčky.

Znavená na dotek,
vrásčitá kůže
bez vůně sněženek
se sotva zmůže
trochu se rozhořet.
A stopy vášně?
To už je řada let.
Úsměv tak zvláštně
na okraj rtů se jen
na chvíli zavěsí.
Je napůl polapen
- chytit ho přeju si.
Jen vždycky v doslovu,
když týden proletí,
namísto úsměvu
stigmata prokletí
na tváři vyplavou
jak leklá ryba.
Snad je to únavou,
snad je to chyba...

Jen blázen by věřil hlubinám tvých očí
a utopil se v mělkém, řídkém bahně.
Ze stěn tvé pasti víckrát nevykročí,
vždy bude otrokem té mýlky zrádné.

Tvá krása je jen přelud, co v zrcadle se míhá,
tvé něžné dlouhé prsty – hadi zmaru;
tvůj hněv krále jak levobočka stíhá
a vysmívá se původu i darům.

Jen blázen by věřil hlubinám tvých očí,
uvěřil ženě, kterou zná co zrádnou.
Já bez váhání do těch hlubin skočil
a štěstím bez sebe se propadl až na dno.

Kdybych tě nemiloval, ničím nebyl bych.
A kdybych neznal zvonivý tvůj smích,
byl bych jen stínem, co se plíží smrti vstříc,
závanem smutku jako hrana ze zvonic.
Marný jak pole, které nikdo nesklidí,
prázdný jak katedrála bez lidí,
zbytečný jako kostel bez Boha,
vzdálený všemu jako obloha.
Pustinou zůstal mrtvou bez vody,
poušť byl bych, slepé dílo náhody,
navíc jak v půli prasklý diadém,
kdybych tě, lásko, neměl v srdci svém.

Kdybych tě nemiloval, ničím nebyl bych,
v májovém vánku roztál bych jak sníh.

Před branou tajemnou
v úžasu tichém jsi stanul.
Je zahalena mhou
a lístky na břečťanu
milostný dopis čtou,
šeptají slova milá,
která snad náhodou
bažina pohltila.

Bažina nemrtvol,
lítostí, chyb a žalu.
K čemu ti perly jsou,
když se teď topíš v kalu?
Čisto je za branou,
tam na rozcestí hříchu
si správnou cestu zvol,
a navždy zatrať pýchu.

Horečka noci, která zapomíná,
že svícen vrhá krom světla i stín,
rozpálí oči, které děsí hlína,
odlehčí čelu pod nánosem vin.
To mihotavé světlo k víře svádí,
že odpustit je jen otázkou nácviku;
a v tabatěrce drobné hříchy mládí
jak nesmrtelné gagy komiků.

Do ptačích trylků zazní zvony,
a těžce voní hlína.
V objetí vlastních paží šeptáš – promiň,
vnitřnosti sevře zima.

Letní vzduch nehřeje tě, mrazí,
jsi otrokem své viny.
Je pozdě – jako když sníh roztaje a zmizí,
vše skryje vrstva hlíny.

Svět je jen cesta mezi poli,
kde ptačí křik zní vždycky krákoravě,
mourek si s klubkem hraje v trávě
a tebe každé došlápnutí bolí.

Svůj batoh cejchů neseš bez pomoci
a vyhýbáš se zápražím a dvorům.
Jako bys na čele měl známku moru,
jako bys byl jen zlým stvořením noci.

Lidé jsou jenom bludná světla asi
na cestě světem mezi klasy.

Pod lampou v kruhu světla nezbývá ti
než sbírat střepy roztříštěných váz
- květiny stejně zvadly -
a v očích koček toulavých se zrcadlí
tvůj žal a její zšedivělý vlas,
na který cizí ruce padly.

Ve stínu vedle lampy nezbývá ti
než střepem sen o lásce rozřezat
a v rouchu poražených
falešný úsměv hrát.

Viděls ji sedět pod břečťanem
a listy žvýkat žádostivě,
viděls ji drát se vodním proudem,
ve dne i v noci, v létě, v zimě.

Viděls ji smát se, že prý voda
jí neublíží, že má hračku.
Viděls ji plakat, že je škoda,
že šlápla vedle, zhasla svíčku.

Viděls ji hrát ruletu se životem,
viděls ji vyhrát zas a znova,
viděls ji tančit každým krokem
a žebrat očima velikýma
psíma.

Když umíš hrát, tak hraj – hraj na violu
a já budu tančit
nesena hudbou, která jako pramen
prýští z tvých dlaní.

Až všechny struny prasknou, budu zpívat
a ty budeš tanečníkem.
Proudem tónů nech se vést,
tvůj tanec je jen vlání.

Až všechno ztichne, až nebude melodie,
kterou lze hrát, zpívat, vlát,
až všechno skončí, bude to jen tacet,
definice ticha.

Jdeš po tenké lávce
a pod tebou ve tmě proud
odnáší bolest a smutek.

Myslí se napínáš
kupředu a vzhůru,
tam, kde je pravda a světlo.

Myšlenky zakoply
o bludný kámen úsměvů dam.
Jsi otrokem své vášně.

A ďábel si mne ruce,
polichocen.

Přitisknu čelo na sklo chladné,
čekám, zda z nebe hvězda spadne
a jako den, co voněl senem,
obavy plané rozežene.

Strach je jen známkou mojí lásky.
Vždyť přece i když jeden z nás – ty -
v odlesku dětského snu zmizí,
proto si přece nejsme cizí,

proto snad trmácíš se ještě
mrazem i horkem, dusnem, deštěm?
Den co den marně na tvé místo
dám ubrus bílý, sklenku čistou.

Tiše si broukám při čekání;
slíbils, že nic ti nezabrání
za měsíc, za dva být zas se mnou,
a já chci věřit, že snad jednou...

Jen smutek padá za oknem:
dnes to byl právě rok a den.